ISRA Vaasa 2018

Rok se sešel s rokem a bylo tu opět mistrovství světa, tentokráte ve Vaase ve Finsku. Na mistrovství jsem vyrazil brzo ráno z nádraží Svinov obtěžkán dvěma kufry a batohem na zádech. V Praze na Hlavním nádraží jsem jen přeskočil na přímou linku na letiště. Tam jsem byl s drobným předstihem z českého družstva první. Moc dlouho jsem ale nečekal a byli jsme komplet. Po odbavení zavazadel jsem vyrazil směr VIP salonek. Bohemka byla tentokrát v dostatečném množství, jen řízečky donesli až těsně před mým odchodem. Nicméně jsem odcházel příjemně nasycen a napojen. Zbytek mužstva jsem našel jak jinak než v restauraci. Před odletem jsem si dal jedno malé pivo a při placení jsem si říkal, že v tom Finsku až tak draze proti Praze není. Let proběhl bez problémů včetně výborného borůvkového džusu. V Helsinkách jsme na letišti potkali další účastníky šampionátu. Do Vaasy už to pak byl jen skok. Na letišti ve Vaase na nás čekal hotelový taxík, teda spíše dva. Jeden větší pro osm lidí a jeden ještě větší. Nicméně jsme se málem nevlezli. Každý totiž měl dva velké kufry plus osobní zavazadlo. Po ubytovaní jsme vyrazili na večeři do města. Chlapci měli z dřívější návštěvy Vaasy již vyzkoušené podniky a tak jsme šli najisto. Steak byl luxusní a to včetně ceny. V pondělí se začalo hned od rána trénovat. Dráha byla umístěná v podzemní garáži hotelu. Trochu nízký strop, na podlaze natažený koberec, v parkovacích boxech místa pro závodníky a uprostřed dráha. Bohužel ji od poslední návštěvy nenarovnali a počet zatáček se nezměnil. Místa pro kufr jsme měli dost, jen jako stůl sloužila MDF deska, která byla málo podložená takže se při vhodném úderu daly poslat do vzduchu věci od souseda. V pondělí se začalo malými auty. Tři hodiny malých sportů, tři hodiny formulek. A pak ještě jednou dokola. Druhý den podobně probíhaly tréninky plechovek a velkých sportů. Třetí den opět malé auta a čtvrtý zase velké. Postupně přibývalo závodníků a tak během tříhodinového segmentu jedné kategorie se člověk svezl maximálně čtyřikrát. Já jsem se snažil po zkušenostech z léta hlavně brousit kraje. Ve čtvrtek dorazily posily z Prahy a Košic. V pátek byl trénink jen pro cizince a to všech kategorií po třech hodinách. V sobotu ráno to konečně vypuklo. Po prvním tréninku jsme nafasovali plechovky. Jednotlivé díly byly naskládány do průhledných plastových pytlíků a tak než jsme se dostali na řadu, tak už byly k mání jen fialové nebo černé karoserie. Takže o nějakém losování nemůže být ani řeč. Poprvé se fasovaly i podvozky, které byly označeny ISRA logem a to včetně spojovacích strun. Takže se garáží začaly ozývat tupé údery kladiv, které měly z hromady zkrouceného plechu vytvořit funkční auto. Gugu si dokonce přivezl pákový lis. Auto stavěl Jirka, já jsem dělal karoserie. Závodní jsem vybral poměrně brzo, protože jsem u jedné ze dvou nafasovaných ustřihl moc spojler. Alespoň se zjednodušil výběr. V průběhu dne jsme měli jako tým k dispozici 2x trénink na všech drážkách. Během prvního kola jsme dodělali auto a druhé kolo již absolvovali s autem ostrým. Motor byl rozhodně přívětivější než loni. Velice zajímavé bylo sledovat, jak někteří, kteří byli superrychlí s vlastním autem najednou výrazně zpomalili s autem postaveným na závod. Ještě v sobotu večer byla přejímka a kvalifikace. V kvalifikaci jsem vypadl a bylo z toho dvacáté první místo, C skupina. Nicméně skupina i nasazovači dobří. Celé nedělní dopoledne jsme měli volné. Startovali jsme ve čtyři odpoledne. Odjeli jsme svou skupinu, odnasazovali skupinu B, podívali se na skupinu A a bylo hotovo. S rozdělení jízd nám to vyšlo přesně dle našeho přání. Stále mám averzi k černé drážce. V závodním režimu mám problém s ostrou zatáčkou po rovince a to nejen na dráze ve Vaase. Takže začínal Jirka na modré, odjel černou stranu až po žlutou. Já jsem to pak dojel na druhé straně. Ve skupině jsme dojeli čtvrtí a celkově jedenáctí. Odpustit si pár chyb, tak to mohlo být i do desítky. S velkou suverenitou vyhráli Dominykas a Johathan.
V pondělí byl na řadě malý sport. Od Jarečka jsem ráno zakoupil jeho testovací šasi, napájel ostrý motor a odtrénoval všechny drážky. Je příjemné mít v tréninku nižší renkingové číslo. Už jsem jak ve Štiříně nerozjížděl dráhu a hlavně jezdci ve skupině jsou kvalitnější a není třeba se tolik obávat o vlastní auto. Mezi největší tréninkové střelce tradičně patří Honza, který i ve Finsku zajížděl jedny z nejrychlejších časů. Zhruba od půl čtvrté do půl sedmé byla kvalifikace. Přesto, že mé tréninkové časy nebyly nijak skvělé, podařilo se mi zopakovat Štiřín a umístit se na devátém místě. Celkově dopadla kvalifikace pro český tým skvěle. Jarda první, Pavel druhý, Honza čtvrtý, Láďa šestý, já devátý, Jirka dvacátý. Jen loňský mistr Tonda netrefil kolečka a kvalifikoval se až třicátý devátý. Dobrou kvalifikaci jsem si zařídil volný večer i dopoledne následujícího dne. Na heaty jsem nastupoval v úterý v poledne. Z mé strany to bylo po dlouhé době asi nejlepší vystoupení. Naprosto konstantní výkon bez zbytečné chyby a zkažené nějaké drážky (obvykle černé). Výsledkem bylo desáté místo a dokonce skalpy Ládi, Tondy a Dominykase. Nicméně tak vyrovnané výsledky jsem snad ještě nezažil. Mezi třetím a dvacátým čtvrtým rozdíl osmi kol. Smůlu měl Jirka Karlík, který skončil dvacátý pátý a nepostoupili ani Honza a Pavel. Tonda měnil hned na začátku kola a taktak se do semi protlačil. Následovala technická přestávka na přípravu auta na semifinále a přejímka. Semifinále jsem jel v druhé skupině. Hned v druhé jízdě jsem dostal babu v tunelu a ztráta tří kol. V šesté jízdě mi začaly docházet kola, což bylo velice podivné. Měl jsem nachystány jedny malé a tak mi je tam Jirka přehodil. Ty však nefungovaly vůbec, takže mi tam Jirka musel nasadit třetí kola. Celkově nakonec dvacáté místo. Po závodě jsem zjistil, že jsem měl po ráně pod mostem ohnutý podvozek a tak to prostě s malými koly nemohlo fungovat. Zajímavostí ovšem bylo, že jsem skoro přesně kopíroval můj závod malých sportů na Štiříně. Do finále se postoupili Jarda, Láďa a s obrovským štěstím o dva dílky i Tonda. Ve finále o vítězství bojovali Jarda s Láďou. Láďa však nemívá poslední dobou štěstí a pod mostem neprojel brazilský zátaras a musel měnit převod. Tím bylo rozhodnuto.
Další kategorií byla formulka. To je zatím pro mne největší oříšek co se týká přípravy auta. Jezdí se s tím podobně jako s naší formulí na Moravě ale nikde nejde nasimulovat stav dráhy po odtrénování sto dvaceti lidí a k tomu nějakých deset skupin, než se dostane člověk na řadu. Kvalifikaci jsem zajel jako nejhorší z Čechů na 33 místě. Dobře zajel Pavel, kterému kvalifikace poslední dobou jdou. Vyhrál Dominykas. Heaty jsem začínal na červené, která byla pro formulku nejhorší dráha. Zalamovák za tunelem jsem nedokázal projíždět a tak jsem hned v první jízdě ztratil pár kol. Pak jsem ještě na fialové zastavil neoprávněně dráhu a po penaltě dvou kol bylo vymalováno. Nakonec mi chyběly k postupu tři kola. Ostatní naši chlapci postoupili i když Pavel o chlup. Do finále se pak dostal jen Jarda. Bylo to ovšem zase hodně vyrovnané. Sedmý v semifinále byl Peteris Taurins 299.64, Jarda osmý se stejným nájezdem, devátý Láďa 299.63 a desátý Piero s 299.57. Finále vyhrál Dominykas a jediný, kdo s ním držel krok byl Oli. Ostatní už měli ztrátu. Jarda skončil nakonec čtvrtý.
Hned po formulích následovala královská kategorie. V kvalifikaci jsem zajel sice až dvacátý sedmý čas ale dostal jsem až na jednoho super spolujezdce. O stavu dráhy vypovídá to, že vítěz kvalifikace zajel o čtyři desetiny horší čas než já v létě. V heatech jsem se bohužel připletl do několika nezaviněných kolizí a k postupu mi nakonec chyběly čtyři dílky. Do semifinále z našich postoupili Jarda, Tonda, Láďa a Honza. Do finále pak Tonda, Láďa a Jarda. Ten sice na první fialové drážce špatně začal ale pak už jel konstantně a stačilo mu to na postup. Ve finále se o vítězství přetahoval Láďa s Tondou. Rozhodlo to, že Tonda jel bez výměny kol a obhájil tak titul.
Na závěrečném večírku jsem musel pít jen rum, protože jsem byl už několik dní nachcípaný a pivo jsem nedokázal polknout. Sto dvacet lidí v uzavřeném prostoru po dobu čtrnácti dní udělá své. Takže jsem pak ještě asi měsíc po návratu domů pokašlával. Zpátky jsme se z důvodu nedostatku místa v letadle vraceli přes Stockholm. Měli jsme tam několik hodin čas na přestup do Prahy a tak jsme vyrazili do města. Přímo z letiště stačí sjet výtahem do suterénu a za dvacet minut je člověk přímo v centru. Jen na účtenku se nesmí dívat. Procházeli jsme hlavní obchodní třídu až k vodě. Jelikož to ostatní táhlo zase do restaurace, tak jsem se oddělil a prošel kousek starého Stockholmu. Sraz jsme pak měli v Ice baru. Nápad to byl dobrý ale na naše podlomené zdraví smrtící. Zpáteční cesta na letiště se nesla v polospánku. Let do Prahy proběhl bez komplikací, dokonce jsme měli na palubě wifi a letěli jsme společně s florbalovou reprezentací. Jen je divné, že přesto že z Vaasy lítají jen dvě linky a zavazadla jsme měli označené jako prioritní, tak dva kufry zůstaly ve Vaase. Naštěstí ne můj. Cestu domů vlakem si už ani nepamatuji. Po příjezdu jsem spal tři dny v kuse.