Tak jsem se zase po delší době vydal na závody do zahraničí. Po zhlédnutí obrázků autodráhy letošního mistrovství světa ve Finsku jsem usoudil, že by bylo dobré se na ní projet ještě před mistrovstvím. Jelikož mi z časových důvodů nevyhovovaly jarní závody, vyrazil jsem až v srpnu. Od nás se tam chystal jen Jirka Karlík ale ten to pojal jako rodinný výlet a tak jsme měli sraz až ve Finsku. Nová situace pro mne byla, jak nabalit věci do letadla. Před nějakou dobou jsem však vyměnil servisní kufr za systém průhledných krabiček, takže jsem jen dvě přikoupil na podvozky a karoserie a všechno potřebné do nich nasypal (teď mi jen po návratu bude chvíli trvat, než dám všechno zpátky na místo do modelářského kufru). Vše jsem nacpal do velkého kufru včetně oblečení, položil na váhu a ta ukázala na první pokus 23.00 kg, což byl přesně povolený váhový limit. Sice jsem tam měl zabalenou i kyselinu a benzín ale jen v množství menším než malém. Cesta do Vaasa proběhla skvěle. V pondělí jsem se vrátil z jedné dovolené a ve středu odpoledne jsem už seděl v Pendolinu směr Praha. Na letišti jsem odbavil zavazadlo a vydal jsem se směr Lounge salonek. Tam mám přistup díky tomu, že jsem byl před časem protivný v jedné bance a oni mi za odměnu dali kartu, která mi tam otevřela dveře. Součásti salónku je i občerstvení zdarma. To obsahovalo pult s jídlem, kávou, nějaké oplatky a hlavně čtyři lednice s nápoji. Nealko, pivo, nějaké tvrdé, víno a hlavně bubliny. Tak jsem se pustil do Bohemky a až jsem dopil láhev (při příchodu nebyla plná), tak jsem ji nenápadně postavil na pult tak, aby ji viděla recepční. Ta to brzo pochopila a donesla mi novou. Salónek jsem však musel opustit a vydat se směr Helsinky. Výhodou salónku také je, že tam mají i bezpečnostní kontrolu, která tak probíhá úplně na pohodu. Odlet jsem měl o půl osmé večer a v jednu ráno finského času (o půl noci našeho) jsem už byl ve Vaase i s hodinovým čekáním v Helsinkách.
V při čekání v Helsinkách jsem si moji koktavou angličtinou objednal taxi na letiště ve Vaase a dokonce tam na mne i čekalo. Všechny taxi firmy ve Vaase mají centrální dispečink, který zákazníky nějakým způsobem rozděluje. Dokonce na letišti ve Vaase mají červený telefon, který stačí jen zvednout, nemusíte točit žádné číslo, jen říci své jméno a že jste na letišti a oni přijedou. Nicméně to jsem ještě v Helsinkách nevěděl. Jelikož oficiální Taxi Vaasa lze objednat jen přes telefon a ještě zpoplatněný, nelze poslat SMS ani mail, tak jsem s ohledem na svůj anglický jazyk našel jinou taxi firmu, která měla normální číslo, kde bych případně mohl poslat SMS s požadavkem. Nicméně jsem taxi objednal per huba s tím, že přijede auto s nápisem jejich firmy. Na letišti mne čekal řidič s mým jménem ale stejně jsme odjeli autem Taxi Vaasa. Mimochodem to byla dodávka Mercedes pro devět lidí. Řidič se divil, kde jsem vzal jejich číslo a že mám radši příště volat na centrální dispečink.
Ubytování jsem měl zajištěné přes Airbnb v docházkové vzdálenosti 20 minut od dráhy. Protože jsem přiletěl po půlnoci, tak mi paní domácí poslala fotky, kde najdu klíč od pokoje. Pokoj byl v suterénu menšího domku s více byty (asi jediný v širokém dalekém okolí). V pokoji byla mimo jiné vybavená kuchyňka. Záchod a sprcha měly být sdílené. Tak jsem je vydal po jedné hodině ráno šmejdit po sklepě v úplně cizím domě. Záchod a sprchu jsem našel, dokonce i se saunou. Při prvním použití sprchového koutu jsem měl pocit, že mi teče do bot. Byla to sprchovací kabina, která však neměla odpad vyvedený jako u nás přímo do trubky ale byla jen tak postavena na vykachličkované podlaze a všechna voda tekla do kanálku uprostřed místnosti.
Na ráno jsem byl domluvený s Jirkou, aby jsem nemusel tahat s kufrem na dráhu. Tam jsme dorazili chvíli po deváté. Už tam byli tři Lotyši. K mému překvapení během celého dne nikdo další nedojel a tak jsme měli v pěti lidech dráhu jen pro sebe. Vybalil jsem věci, nachystal trénovací plechovku a začal nerovný souboj se všemi zatáčkami na trati. Počáteční pokusy byly ještě ztíženy tím, že dráha byla namazaná již dříve a tudíž zaprášená. Bylo potřeba neustále čistit kola, aby se auto vůbec udrželo v drážce. Po více než hodinovém ježdění na oranžové drážce jsem se vydal na krajní červenou. Na té však nikdo nejezdil a tak klouzala a v podstatě byla nesjízdná. Takže jsem se zase vrátil na prostředek a jezdil a jezdil a jezdil s přestávkou na oběd až do šesté hodiny večer. Ne, že bych už dráhu uměl, ale už mne to nebavilo a na prstu už jsem měl mozol. Zkoušet nějakou jinou kategorii bylo zbytečné, dráha nebyla v dobré kondici. Během dne už se dráha rozjezdila a tak jsem postupně vyzkoušel všechny barvy. Kapitolou sama o sobě je černá, něco jako v Brně. Nejtechničtější a nejpomalejší drážka. Druhý den byl ještě do tří volný trénink. Celý ten den a půl jsem odjezdil s jednou plechovkou. Tumppi pak dráhu umyl a nově nastříkal. Kupodivu stačilo pár kol a dráha fungovala úžasně. Odpoledne začal oficiální trénink dvanáctek. Jelikož mám stále jen jeden Jarečkův podvozek a klubátko bylo zoufale pomalé, tak jsem tomu tréninku moc nedal. Hlavně jsem vynechal černou, což byla velká chyba. S plechovkou už jsem na ní dokázal jezdit stabilně ale dvanáctka byla zase něco jiného. O tom jsem se přesvědčil záhy. Kvalifikaci jsem dokončil na osmém místě a tak mne čekal start na černé. Nebyl jsem schopen projet dva zalamováky a hned nafasoval deset kol. Pak už jsem jen doháněl. Nakonec z toho bylo desáté místo. V sobotu ráno jsem měl volno, protože probíhaly závody žáků. To jsem využil na procházku do města. Odpoledne byl dvouhodinový trénink plechovek a pak závod. Kvalifikace se jela jak na mistrovství na ujetou vzdálenost za minutu. Podařilo se mi zajet slušnou kvalifikaci, šesté místo. Celý závod jsem se pohyboval na sedmém místě ale na poslední černé jsem se o kolo propadl na konečné deváté místo. V neděli ráno na nás čekala královská kategorie. Hned ráno jsem si vybral na prostřední dráze auto a s tréninkovým jsem vyrazil brousit černou. Zatímco na oranžové jsem se dostal na čas 4.3, tak na černé jsme soutěžili s Jirkou, kdo se dostane dříve pod pět. Nejlepší čas, který se mi tam podařilo během tréninku zajet byl 4.87. Zatímco na prostředku jsme dostávali od Mattiho desetinu, dvě, tak na černé to bylo půl "minuty". Kvalifikaci se mi podařilo po dlouhé době zajet úchvatně. Čas 4.244 (ke kterému jsem se mimochodem v tréninku ani nepřiblížil) stačil dlouho na první místo a až poslední Matti tam střelil 4.109. V závodě jsem už tak rychlý nebyl a ještě jsem dost ztratil na červené a fialové. Nakonec z toho bylo desáté místo a nepostup do finále. To nakonec vyhrál Oli, Matti měl drobné technické potíže a ještě dostal dvakrát penaltu. Dobře jel Jirka, bojoval o třetí místo ale po upadlém drátu a penaltě skončil nakonec pátý. Dráha je úchvatná, ježdění v plném tempu s velkým sportem je zážitek. Jen se nedá moc předjíždět. Nejsou tam za sebou dvě zatáčky na stejnou stranu. To se mne ale tentokrát moc netýkalo, spíše jsem pořád někoho pouštěl. Příjemným bonusem bylo to, že se neplatilo žádné startovné. Odlet jsem měl naplánovaný na pondělní ráno v šest hodin. Tumppi mi objednal taxi, protože vyslovit název finské ulice, byl úkol nad mé možnosti. Nicméně jsem platil o sedm éček více než při příletu a to prý mají všichni stejné sazby v celé Vaase. Když jsem ráno přijel na letiště, tak bylo ještě zavřené ale dlouho jsem nečekal. V Helsinkách na letišti jsme se potkali s Jirkou a jeho rodinou a společně odlétli do Prahy. Rázem jsme se z příjemných dvaceti stupňů dostali do třiceti. Pobavila mne hláška v autobuse z letiště "Otevřené okno snižuje účinek klimatizace". Cesta vlakem domů proběhla skoro bez problému. Až na to, že mi o deset minut ujelo Pendolino s Regiem a musel jsem vzít na milost Leošovou tramvaj. Tam jsem při pokusu o zapnutí nabíječky do zásuvky pod sedadlem dostal ránu elektrickým proudem. Někomu tam zůstal kolík, bohužel zastrčený zrovna ve fázi. A aby nebylo těch zážitků málo, tak nás v Přerově zastavili, že hoří tráva kolem trati a doprava je zastavena. S více než hodinovým zpožděním jsem ale nakonec dorazil domů. Se zjištěním, že cesta z Prahy do Vaasy je rychlejší než do Ostravy se už těším na říjen, kdy se tam vydám znovu. Hlavně do Prahy musím dorazit s předstihem, abych na maximum využil pohostinnost Lounge salónku.