Rok se sešel s rokem a znovu jsem se vydal na na Italian Master do Ponticelli. Největším lákadlem tohoto místa je dráha Monster, která nabízí úžasné svezení. Příprava na závod ovšem skrývala logistický oříšek. Musel jsem vtěsnat Hondu v Tlumačově, rodinnou dovolenou v Rakousku a závod v Itálii do deseti dní. Takže mne v pátek 9.3. vyzvedl Rosťa a řítili jsme se jeho novým vozem směr Tlumačov. V sobotu jsem odjel závod v první skupině a v poledne mne vyzvedla pěknější polovička s dcerou a vyrazili jsme směr Salzburg. Tam jsem na dohled výrobního závodu firmy Atomic relaxoval na lyžích. I když relax to byl spíše duševní než fyzický. Tělo navyklé na klidný kancelářský život už po prvním dnu protestovalo ale nevyužít široké sjezdovky s minimem lidí by bylo škoda. Ve středu odpoledne jsme vyrazili směr domov, vyložil jsem rodinu a za hodinu odjížděl směr Itálie. Původně jsem myslel, že v Rakousku přiskočím k někomu do auta ale nakonec jsme zůstali s Jirkou Karlíkem na ocet. Takže jsme byli domluveni, že ho vyzvednu v Brně. Cesta proběhla bez dopravních komplikací. Ve čtvrtek ráno jsme zabrzdili na známém místě. Na dráze v tu dobu byl jen autobus vedený Honzou. Celá posádka druhého zájezdního autobusu byla na poznávacím zájezdu v Pise. Příjemným zjištěním bylo, že v hale byla instalovaná klimatizace, která uměla i topit. Celý čtvrtek probíhal trénink. Na rozdíl od předcházejících let se kategorie netočily po dvou hodinách ale až na výjimky se trénovalo jen s plechovkou. Pravidlo bylo nejrychlejší motor a nejlepší kola pro všechny kategorie. Večer jsme s Jirkou místo večeře šli raději spát.
V pátek ráno od osmi do dvanácti trénink, pak technická přejímka a závod. Podařilo se mi kvalifikovat do A skupiny. Bohužel moje dvanáctkové kotvy už nejsou v blahobytné kondici a tak jsem neočekával žádný zázrak. Taky začátek fialová, černá nevěstil nic převratného. Podařilo se mi vyhnout všem kolizím a pak na žluté i něco najet. To i lepíkovač Honza hlásil, že to je bezúdržbové autíčko. V dalších jízdách však auto umřelo. Nějak se mi zapařil kolektor a auto po rovině vůbec nejelo. Závod vyhrál Paulo před Jardou a Jirkou Karlíkem. Po závodu se umyla a namazala dráha, trénovat nebylo co. S dvanáctkou je to jen o tom, to co nejvíce tlačit, jinak to jede samo. V sobotu ráno jsem zjistil, že nachystaný motor je líná kůže. Začalo hledání nejrychlejšího motoru. To se stále nedařilo a jsem se nakonec půl hodiny před přejímkou rozhodl pro repas kotvy z plechovky. Takže pokud jsem během čtvrtku, pátku a neděle pájku vůbec nepotřeboval, tak v sobotu dopoledne jsem s ní vytopil i halu. Auto jsem už nestihl vyzkoušet a tak jsem šel rovnou na přejímku. Při chystání auta jsem zjistil, že nachystaná kolečka jsou nějaké divné. Na plechovce jsem zkoušel kola 55 a 35. Jelikož kola 35 více lepily a dusily motor, tak jsem se rozhodl v plechovkách jet 55. Když jsem však hledal kola 35 na dvanáctky, tak jsem našel v krabičce jedno kolo 55 a jedno 35. Rychlou kontrolou jsem zjistil, že tuto kombinaci jsem jel na plechovce, takže v rámci úspory materiálu jsem tuto kombinaci použil i na dvanáctce. Kvalifikace proběhla v rámci možností motoru, bohužel kotva se kterou jsem loni vyhrál kvalifikaci odešla do předčasného důchodu. Zastoupil mne však Jirka Karlík, který kvalifikaci vyhrál se stejným časem jako Jarda. V závodě to vypadalo na umístění kolem sedmého místa ale špatná černá drážka, kde auto v některých úsecích vůbec nejelo. Příčinou byl opálený fous a nízká světlost vpředu. Vyhrál po boji Honza před Franceskem a Jardou. Honza před poslední jízdou ztrácel necelé kolo ale Francesco byl poslední jízdu na černé a Honza na žluté. Bohužel Francesco si špatně zapojil ovladač a tak hned při startu jízdy ztratil několik kol. Pak na rozdíl od všech ostatních jel černou famózně a nebýt té chyby, tak by měl Honza co dělat, aby vyhrál.
Po závodu se dráha neupravovala ale nikdo z českého týmu neměl zájem trénovat a tak jsme šli na večeři do nedaleké pizzerie. Protože letos bohužel nebyla žádná organizovaná večeře, tak jsme se tam stravovali všechny dny. Pizza a těstoviny celkem šly ale steaky stály za starou belu. Naštěstí to bylo za přijatelnou cenu a někdy jsem měl pocit, že jsme platili paušál, protože jen jídlo stálo dle jídelního lístku více, než byla finální útrata. Jako obvykle se vše sečetlo a podělilo počtem osob, takže vlastně i flašku limončela, kterou objednal Honza na oslavu vítězství jsme si zaplatili. V neděli ráno odstartovala královská kategorie. Tam jsem měl z domu nachystána dvě auta. V jednom z nich jsem měl motor z malého sportu, který jsem si původně nachystal do Luštěnic jako tréninkové auto. Tam jsem zjistil, že poměrně dobře jede a oproti ostrým motorům podstatně lépe brzdí. A jelikož i v Itálii fungoval báječně, rozhodl jsem se hlavně kvůli brzdě pro něj. Takže jsem jen auto vyzkoušel na oranžové drážce na zajetých pětatřicítkách z předchozích kategorií. Světlost by na přejímku vyšla ale nakonec jsem nasadil nové a startoval na větší světlosti. Také jsme ještě před přejímkou absolvovali kurz přípravy kartáčků od světové jedničky. Také doporučovaná světlost byla nezvyklá. Po dlouhé době jsem měl, dokud jsem nepřitlačil podvozek, vpředu větší světlost než vzadu Kvalifikace vyšla do A skupiny ale bohužel zase na fialovou drážku. Předcházející skupiny jsem nesledoval a snažil jsem se na gauči trochu prospat a připravit se na náročnou cestu zpět ihned po závodě. Jen podle ran do mantinelů a zoufalého volání o zastavení dráhy jsem registroval, že to byl docela masakr. Do závodu jsem nastoupil s tím, že na fialové a černé nebudu stačit nikomu na prostředních drážkách a tak jsem jen kroužil a snažil se nepadat a nedělat chyby. Na žluté jsem už dával kouř a stahoval manko z prvních dvou drážek. Po oranžové jsem se už dostal na třetí, čtvrté místo s větším odstupem za Jardou s Pierem ale s minimálními odstupy od ostatních. Na bílé přišla komplikace v podobě Jarečka, kdy mne dvakrát trefil přes celou dráhu. Také jeden fous byl opálený a tak jsem ho vyměnil. Po červené jsem se tak vrátil zpět na sedmé místo s odstupem devíti kol na třetího Pavla. Čekala však na mne zelená a modrá drážka a ostatní minimálně jednou jeli na vnitřní. Trochu jsem si odčokoval a až jsem se na počátku lekl, jak to auto bylo rychlé. Brzo jsem si ale na to zvykl a na začátku jízdy předjel dokonce Jardu na modré. Za celou jízdu jsem nevypadl najel stejně kol jako Jarda a Piero a ostatní jsem sáňkoval zleva i zprava. Poslední jízdu jsem začínal se ztrátou dvou kol na třetího Pavla, který měl ale nevýhodu červené drážky, takže záleželo jen na mě, jestli ho udolám. Ztrátu jsem celkem rychle stáhl a jelikož i Edijs, který mne ohrožoval zezadu neměl kola, tak to chtělo jen koukat dopředu a nedat ránu. To se mi povedlo a jelikož Pierovi umřel před koncem motor, tak to nakonec vyšlo na druhé místo. Tak klidnou skupinu za moji krátkou kariéru eurosportů nepamatuji. Dostal jsem jen tři rány (všechny od Jardy) a já jsem sestřelil jen Jirku, když mi po kolizi s Jardou nespravili kartáče. Celkově to vyšlo za všechny kategorie v Luštěnicích a Itálii na krásné páté místo a to hlavně zásluhou velkého macka.
Za zmínku stojí ubytování v místním hotelu Il poeta. Uvidět u snídaně kousek salámu nebo sýra se blíží zázraku. Naštěstí jsem závislý na sladkém a tak croissanty, mufinky a koblížky plněné pudinkem mne dostatečně uspokojily. Co se týká ubytování chtěli se vyrovnat ubytovně v Pardubicích, kde jsme dostali k dvěma pokojům asi deset klíčů a z toho byl ještě jeden obsazen úplně cizími lidmi. Po první noci se Pačesovi domluvili s Edijsem, který spal sám, že se sestěhují na jeden pokoj. Bohužel na náš. Takže nám nejen bez našeho vědomí přidali přistýlku ale také nás rázem bylo pět na třilůžkovém pokoji. Pačesům bylo trochu divné, že dostali kartu od pokoje, kde již byly kufry a tak jsme je teda vystrnadili ale zůstal nám tam na dvě noci Edijs. Při placení jsme měli na účtu uvedenou setavu já, Edijs a Pepíno Kacíř. Jarda, přesto že spal na dvoulužáku dostal účet za třílůžák. Jediná výhoda tohoto hotelu je jeho blízkost dráze.
Po vyhlášení výsledků jsme vystartovali před osmou večer domů. Skoro celou cestu pršelo nebo sněžilo. Jirku jsem vyložil zase v Brně a pospíchal domů. Těsně před Ostravou mne ještě vyhnali z dálnice ale to už jsem byl na domácím hřišti a s přehledem zvládl objížďku. V osm ráno po dvanácti hodinách a 1200 kilometrech jsem se přivítal s holkami a usnul tvrdým spánkem.
Jako obvykle ten výlet stál zato, protože Monster je úžasná dráha.