Letos potřetí jsem se vydal směr Itálie Sulmona. Tentokrát na Mistrovství světa konané v termínu 6. až 14. října 2017.
Domácí příprava nebyla moc intenzivní, protože ze všech čtyř kategorií jsem neměl doma kompletní ani jedno auto. Chybějící materiál měl na mne čekat až přímo v dějišti mistrovství. Původně jsem měl jet do Sulmony legendárním Vivarem ale asi měsíc před mistrovstvím jsem našel na internetu let z Katowic do Říma za příznivou cenu. Takže jsem do Prahy poslal jen modelářské věci, kufr od Dorky a kartón piva. Vyhovoval mi také odlet až ve středu, protože jsme měli po mistrovství naplánovanou návštěvu Říma. Ve středu v poledne jsem vyrazil směr Řím. Na letiště do Katowic to máme z Ostravy hodinku jízdy po dálnici. Jako nezkušený letec (naposledy jsem letěl před 20 lety) jsem byl rád za malé letiště a tak jsem příslušnou odletovou gate našel bez problémů. Let proběhl hladce a jelikož jsem využil volného trojsedadla naproti přes uličku tak i pohodlně s výhledem ven. Jen co rozvezli občerstvení jsme už kroužili nad Římem a přistáli na letišti Ciampino. Venku bylo příjemných 25 stupňů, jasno. Zase malé letiště a tak nalezení autobusových zastávek nebyl problém. Jen chybějící jakékoliv označení mne donutilo k doplňujícímu dotazu ohledně příslušné zastávky. Sice se zpožděním ale přece nakonec autobus přijel. Po nastoupení do autobusu jsem narazil na první modeláře. Seděli tam Janis Nabokis a Mario Azzopardi. Cesta po projetí Říma uběhla rychle a za necelé dvě hodiny jsme vystoupili nedaleko Sulmony pod dálnicí. Během čekání na odvoz na dráhu nám Janis ukázal, s jakým palubním zavazadlem cestoval. Teda spíše s jakým obsahem. Je až k neuvěření co při dnešních bezpečnostních kontrolách měl u sebe. Klidně si mohl na palubě letadla skládat auta. Jeho plastový pytlík obsahoval pájku, nůžky, pilníky a podobné věci. Již během jízdy autobusem mne dotazoval Pavel kde jsem, že se jede na večeři a protože jsme byli jen kousek od Sulmony, tak že na mne počkají. Po příjezdu na dráhu jsem stačil jen hodit mé příruční zavazadlo na pokoj a vyrazili jsme směr restaurace. Pokud nás v autobusu z Říma jelo tak odhadem šest včetně řidiče tak do Vivára se nás naskládalo dvanáct. V restauraci probíhala hrozné italské karaoke ale jídlo je v Itálii výborné, takže se to dalo přežít. Jen světová jednička si chtěla zazpívat se skupinou italských žen neurčitého věku ale byla důrazně odmítnuta.
Ve čtvrtek ráno jsem se registroval na mistrovství, nafasoval chybějící komponenty a celý den jsem modelařil. Taky jsem vyzkoušel místní bazén. Voda byla trochu freš ale počasí bylo úžasné, takže se to dalo přežít. V pátek jsem se již zapojil i do tréninku. Od osmi ráno do osmi do večera probíhal trénink všech kategorií. 3 hodiny plechovek, pak malé sporty, formule a nakonec velké sporty. Při 120 lidech to vycházelo na tři tréninky na kategorii. Úžasné však na celém dni bylo, jak to celé fungovalo, více méně samo, s minimálními prostoji. Na výměnu drážky bylo 15 vteřin a většinou se to bez problému stihlo. Večer jsme vyrazili na poslední společnou večeři, než začnou závody. Jarda, Láďa a překladatel Tonda měli obchodní jednání a zbytek výpravy obsadil společný stůl. Každý si něco objednal ale když to přinesli, tak stejně nikdo nevěděl co je čí a tak si každý vzal, co se mu zrovna líbilo. Stejně se to platilo hromadně.
V sobotu už začaly organizované tréninky plechovek, 2x8 jízd. S Jirkou jsme si koupili druhý motor a ten celý den sáňkovali. Úplně na začátku strašně moc brzdil ale celkem brzo změkl a dalo se s ním dobře kroužit. Závodní motor to byla jiná káva. Na trafu bral kolem 8 ampér a stál na fleku. Odtrénovali jsme s ním několik segmentů ale pořád nechtěl změknout. Hlavně jízda na krajních drážkách s ním byla utrpení, trefit ostré poloměry bylo za trest. Ještě v sobotu večer byla kvalifikace, my jsme se dostali do skupiny D. V neděli už se závodilo. Začínal Jirka, protože já většinou začátek pokazím a pak to doháním celý závod. Auto bohužel pořád strašně brzdilo. Navíc nám po jedné kolizi zapadlo křídlo pod přední paroh a já jsem si toho při výměně drah bohužel nevšiml. Takže jsme více než jeden segment jeli s nefunkčním autem a ztratili minimálně šest kol. Já jsem jel druhou část. Auto už trochu změklo a jelikož jsem začínal na zelené a pokračoval modrou, tak jsem byl nejrychlejší ve skupině a začal stahovat ztrátu. Nebýt nezaviněné kolize v poslední jízdě, kdy jsem ztratil kolo povalováním pod dráhou, tak jsme skupinu vyhráli. Nakonec nám chybělo pár dílků. Celkově to stačilo na dvacáté místo.
Po plechovkách následovala kategorie ES32. Auto v tréninku fungovalo výborně, téměř se s ním nedalo vypadnout ale jak bylo v Sulmoně obvyklé, tak jsem moc nezvládl kvalifikaci. V malých sportech to ale není žádná tragédie. Horší skupina neznamená vždy horší jezdce ale bohužel obvykle horší nasazovače. Hned v první jízdě jsem ani nevím jak ztratil svoje auto z dohledu a snažil se jezdit s jiným. Následovala rána, auto na zemi, kartáče do protisměru. Ke vší smůle si s tím nasazovač neporadil a tak mne to stálo několik kol, které mi nakonec chyběly k postupu. Ve finále byla naprosto strhující poslední jízda, kdy Dominykas, který jel na jedny kola, neodolal famóznímu tempu Tondy.
Po dojetí malých sportů a umytí dráhy hned následoval trénink formulí. Během večera bylo naplánováno šest jízd a ráno zbývající dvě. Trénink byl dle rozpisu plánován do dvou hodin ráno. Vlivem nějakého zpoždění během dne jsme končili až ve tři. Auto během večerních tréninků jelo úchvatně. Zajížděl jsem shodné časy na všech šesti drážkách jako absolutní špička. Druhý den ráno bylo vše jinak. Auto najednou moc sedělo a časy byly výrazně horší. Jelikož při kvalifikaci většinou dráha klouže, tak jsem nechal původní směs kol. Bohužel při kvalifikaci to bylo ještě horší a téměř se nedalo objet kolo. Podobně se trápilo se mnoho jezdců. Jen mladší Otík ze zoufalství nasadil 310 a zajel dobrou kvalifikaci a především rozjížďky. Během rozjížděk už byla dráha trochu více rozklouzaná ale auto ještě pořád moc sedělo a tak na postup to nebylo. Ve finále s přehledem vyhrál Piero.
Po formulkách jsem se odstěhoval od chrápajícího Jirky a očekával přílet mé lepší polovičky. Během čtvrtku byly naplánované všechny tréninky velkých eurosportů včetně přejímky. Konečně už mám dvě šasi a tak jsem měl jedno nachystané na trénink a jedno na závod. Jediným úkolem bylo vybrat kola. A jelikož nemám na tuto kategorii deset druhů, tak to bylo vyřešeno poměrně rychle. Poslední tréninky už jsem testoval i ostré závodní auto. Během večera přijely posily z domova, naše grid girl, takže se nám prostředí na dráze trochu rozjasnilo. Ráno kvalifikace žádná hitparáda ale dobrá skupina, bez výraznějších potížistů. Čekání na závod jsem si zpříjemňoval poleháváním a koupáním v bazénu. Auto fungovalo výborně. Do třetí jízdy jsem se držel s Alexandrem Leitem, který byl nakonec po kvalifikaci 8. Bohužel pak vypnuli dráhu, když jsem byl na konci rovinky. Auto nezabrzdilo, skočilo na tribunu, karoserie namotaná do převodu tak, že se musela vytáhnout osa, velká ztráta, konec závodu. Páteční večer jsem tedy využil na večeři s Dorkou. Dostali jsme doporučení na blízkou vesnici. Restaurace nešla pomalu najít. Jídelní lístek nevedli, takže jsme si jen vybírali jestli chceme bílé nebo červené víno, teplý nebo studený předkrm, těstoviny nebo maso. Z každého jsme si dali něco a jídlo bylo úchvatné. Nedalo se to sníst ani vypít. Ke všemu pokud jste měli jen těstoviny, tak to stálo patnact euro, pokud i maso tak dvacet. Komu závod vyšel byl Jirka. Nejen že postoupil do semifinále ale i jako poslední do finále. Nakonec skončil pátý. Vyhrál Tonda před Jardou a Olim.
Po skončení posledního závodu jsme měli dost času, než proběhne vyhlášení a afterparty. Takže jsme během balení věcí průběžně zapíjeli úspěch Jirky, Tondy a Jardy. Zvláště nalezení šesti lahví Bohemky vyvolalo vlnu nadšení, která ale neměla dlouhého trvání protože co nevystříkal Jarda na podlahu, to jsme rychle vypili. Když jsme vypili všechen alkohol na dráze a bývalá světová jednička si konečně zabalila všechny věci, tak jsme se přesunuli na bar k bazénu. Do bazénu nejdříve skočil Tonda. Pak posilnění alkoholem a vzájemným vyprovokovaním já s Honzou. Po nás si dali koupel oba Kacíři a nečekaně i Dorka s Martinou. Ty ale zvolily méně odvážné plavecké úbory než pánská část obecenstva. Jen trochu čvachtaly, když procházely přes recepci se převléknout. Zlatým hřebem párty u bazénu bylo číslo Paula Gawronského. Bez větší námahy se mi ho podařilo vyprovokovat k jízdě na kole do bazénu. Záznam je na FB skupina ISRA2017. Vyhlášení už proběhlo v klidu a i afterparty nebyla už tak živelná jako odpoledne.
Závody se mi vůbec nepovedly ale velké díky patří Pierovi a jeho kumpánům za skvělý šampionát, v nádherném místě, se skvělým počasím. Zážitky si nikde nekoupíš a na všechno ostatní máme MasterCard.

To be continue ..
A trip to Rome.