Zhruba před rokem jsem začal uvažovat, že si rozšířím slotracingový obzor a že se zúčastním nějakého závodu v zahraničí. Když nepočítám Velkou cenu Hydrostavu v době bronzové a Hondy ve Vídni, tak jsem dosud závodil jen kolem komínu. Problémem byl vozový park.S Hondou a klubátkem bych díru do světa neudělal. První vlaštovka se naskytla při otevírání dráhy v Luštěnicích. Rosťa mi věnoval plechovku, kterou jsme bez nějakého většího nastavování a ladění dovezli s Davidem na druhém místě za tehdejší světovou jedničkou a čtyřkou. Tím jsem měl vyřešenou jednu kategorii, která se jezdí na mezinárodním poli. Další vozy to už byl větší zásah do rodinného rozpočtu. Oželel jsem dovolenou v Jugoslávii a objednal jsem si u Jarečka podvozky na 12 a eurosport a od Ládi také motor. Podvozek na dvanáctku se mi dostal do ruky koncem loňského roku na eurosport až letos v únoru. Motor v té době byl v nedohlednu, nicméně Láďa mě ujistil, že motor bude. Zatím jsem tedy intenzivně sbíral informace, co za materiál se v těch kategoriích vlastně jezdí.
Nakonec přišlo to nejdůležitější rozhodnutí, vybrat závod. Volba nakonec padla na Italian Masters. Prý je to na pohodu, nikam se nespěchá a na všechno je dost času. Takže jsem se domluvil s Pavlem s Honzou, kteří přijali s povděkem, že jim pomůžu nakrmit žíznivé koně ve Vivaru. Nakonec celou posádku tvořil ještě Tonda Vojtík a Jirka Karlík. Před odjezdem jsem měl trochu obavy z velikosti dráhy a počtu registrovaných účastníků a jen jsem doufal, že z to nebude velká ostuda. Českou výpravu tvořili ještě Miloš Hojer, Jakub a Jirka Štruncovi a Jirka Miček. Odjez byl stanovený na středu večer s tím, že se pojedeme celou noc a ráno budeme na místě.
Já jako vášnivý lyžař jsem měl ještě týden před odjezdem naplánovanou rodinnou dovolenou v Rakousku. Vlivem okolností to nakonec dopadlo tak, že jsme ještě ve středu dopoledne lyžovali, pak se zabalili a domů se vraceli přes Prahu, kde jsem vystoupil u Pavla počkal na zbytek osádky. Musel jsem si teda vzít všechny modelářské věci s sebou do Rakouska. Mohl jsem tak poklidných večerů v apartmánu využil na dotvoření karoserii. U Pavla jsem strávil asi hodinu, než se celá posádka dala dohromady. Nejdříve jsme vyrazili směr Tesco k nákupu. Jídla v košíku moc nebylo ale o pitný režim jsem strach neměl. Pak jsme konečně vyrazili směr Ponticelli. Během první půlhodiny jsem myslel, že to na té lavici ve Vivaru nemůžu vydržet ale nakonec jsem si našel pohodlnou pozici a v klidu usnul. Dokonce nebylo potřeba ani mých služeb jako řidiče a tak jsem mohl celou cestu přes Mnichov, Innsbruck, Brenner a zbytek Itálie prospat. Zajímavostí byla cena nafty u Innsbrucku. Na dálnici 1,4 EUR ale na sjezdu Ost, 500m od dálnice 1,14 EUR.Po celonoční jízdě jsme tedy dorazili na místo určení. Dráha se nachází v jednoduché průmyslové hale. Jelikož i v slunné Itálii bylo předcházející dny špatné počasí, tak teplota uvnitř se pohybovala kolem 15 stupňů. Docela jsem začal litovat, že jsem lyžařské věci poslal domů a podlehl předpovědi počasí s teplotami kolem 20 stupňů. Hlavně termoprádlo by bodlo. Naštěstí jsem si dovezl litr dobré slivovice ze Slovácka, která v případě nouze dokázala nahradit chybějící italské topení.
Nicméně dráha byla úžasná. Na ničem tak velkém jsem dosud nezávodil. Brzo po našem příjezdu se rozběhl organizovaný trénink. Dvě hodiny plechovek, pak dvě hodiny dvanáctek a naposled dvě hodiny eurosportů. To celé se pak ještě jednou zopakovalo. Takže celkem dvanáct hodin tréninku. Dráha neskrývala žádné záludnosti a až na nájezd na rovinku na červené jsem se ji rychle naučil. Trochu jsem se ale spletl v motorech. Dle velikosti dráhy z fotek a zkušeností z Luštěnic jsem vybral kotvy s větším časování. Plechovky jsem měl nachystány dvě a tak jsem si vybral tu, která sice tolik nedávala ale slibovala pohodlnou jízdu. U dvanáctky jsem neměl na výběr. Nový podvozek mám jen jeden a auto v tréninku jelo jako z praku. Lehce jsem se dostaval na čas 4,5. Paolo a Piero zajížděli nejlepší časy kolem 4,4 a zbytek české výpravy kolem 4,7. Takže mě Pavel vyhnal z dráhy, ať si to auto neosáňkuji již v tréninku. S eurosportem jsem měl situaci jednoduchou. Motor mi sice přivezl Pavel ale již dříve jsem dostal návod, že ten motor vydrží jen závod a že s ním můžu trénovat maximálně jednu skupinu. Tudíž jsem ve čtvrtek vytáhl jen deset let starou vykopávku abych trochu poznával dráhu.
Po ukončení tréninku jsme se přesunuli na hotel, který byl něco přes kilometr od dráhy. Výbava pokoje byla standardní jen koupelna byla uzpůsobená pro vozičkáře. Neměli jsme zástěnu u sprchového koutu a tak se dalo sprchovat i při sezení na záchodě. Po ubytování jsme stihli ještě otevřený bar u hotelu. Koupit ale čtyři stejná piva byl skoro nemožný úkol. Asi na takové návaly nejsou zařízeni. Nicméně nás už vyhnali na krytou terasu. Zajímavosti večera bylo, že se objevil Paolo s tím, že byl pro Jamese na letišti tuším v Livornu a on přistál kvůli mlze v Boloni. Takže Jamese čekala ještě celonoční jízda busem.
Ráno nastal nejhorší zážitek celého zájezdu. Snídaně. To byla úplná tragédie. Pro dvacet lidi tam bylo nachystáno pět koleček salámu a sýru, nějaká croisanty, jogurty, tousty. Na pití byl nějaký chemický nápoj který měl k džusu stejně daleko jako rum likérky Drak k 12-leté whisky. Šlo si objednat kávu nebo čaj. Já sice vím, že má anglická výslovnost není nejlepší ale s objednávkou "black tea" jsem uspěl i v Maďarsku. Slečna recepční i přesto, že byl výběr jen ze dvou teplých nápojů a kafe jsem rozhodně nechtěl, koukala jako bych spadl z višně. (Jen tak mimochodem, můj kolega z práce minulý víkend stříhal stromy a v lékařské zprávě má napsáno, že spadl ze švestky). Pro jistotu mi pak přinesla čaje dva. Nicméně ji příprava čaje a kafe vyčerpala natolik, že nestíhala (a ani se nesnažila) doplňovat prázdné talíře švédských stolů.
Po snídani jsme se přesunuli na dráhu, kde byla po chladné noci opět pěkná zima. Jěště, že jsem si vzal místo zářivky halogenové světlo. Bylo kde si ohřát ruce. V pátek byly na pořadu dne plechovky. Přejímka proběhla bez problému. Měřila se jen výška zadního spojleru, šířka a světlost. S šoférem se nikdo nezabýval. S kvalifikací jsem byl spokojený a dostal jsem se spolu s Jirkou Karlíkem do B skupiny. V A skupině od nás jeli Pavel a Honza, Tonda jel v Céčku. Jednotlivé skupiny jsem moc nesledoval. Venku se udělalo pěkně a tak jsem akumuloval teplo na sluníčku a doháněl spánkový deficit. Jen občas ke mně doléhal zvýšený rachot, pokud jela skupina s převažující italskou účastí. Pak nastal ten okamžik, kdy jsem se také postavil na start. Ze začátku jsem nevěděl, co od ostatních můžu čekat a také každé předjíždění mě celkem rozhodilo. Nicméně postupem času se to srovnalo a hlavně postupně odcházeli naši spoluzávodníci. Nakonec jsme dojížděli naprosto v klidu ve čtyřech lidech. Pořadí po B skupině bylo Jirka, Tonda a já. Během nasazování A skupiny jsme pak s Jirkou zapíjeli slivovicí povedený závod. V A skupině došlo k několika kolizím a tak jsme nakonec skončili 5,6,7 a na osmém místě Honza. Pro mne osobně povedený začátek.
Během dne se i v hale trochu oteplilo a bufet byl výrazně lepší než na hotelu. Občas sice fungovala italská organizace objednávaní a vydávání jídel ale nic co by kazilo náladu. Po ukončení závodu měl probíhat trénink dvanáctek. Italové sice umyli dráhu ale už ji nenamazali. Takže jsme si připravili nějaké věci na další den a pak odjeli na hotel. Tam jsme opět stihli na terase jedno pivo a šli se uložit.
Ráno jsme naštěstí s Jirkou a Tondou přišli na snídani první a tak jsme si rozebrali těch pět koleček salámu a sýru. Ostatní chudáci pak obcházeli prázdné stoly. Pak jsme hned spěchali na dráhu.
Jelikož bylo hodně přihlášených závodníků, tak se posunul začátek tréninku na dřívější dobu. Hlavně aby se včas skončilo a bylo dost prostoru na večerní párty. Zkoušet nebylo co, dráhu namazali až ráno a tak bylo celkem jedno, co tam člověk nasadil. Já jsem měl situaci hodně ulehčenou, protože jsem měl jen jednu směs kol, která vydrží celý závod. Ve čtvrtek fungovala a tak jsem nic nevymýšlel. Trochu jsem měl obavy z motoru. Později se vytáčel a tak jízda s ním nebyla až tak pohodlná. Jelikož mám zatím jen jeden Jarečkův podvozek, tak jsem nic nevymýšlel a v klidu si připravil auto na přejímku. Řidiče opět nikdo neřešil, měřila se zase jen výška šířka a světlost. Já jsem si alespoň po vzoru Jirky nakreslil místo řidiče smajlíka. Kvalifikaci jsem jel mezi posledníma a podařilo se mi trefit kolo tak, že to to stačilo na A skupinu. Závody začínaly připomínat Czech Masters. V A skupině byla kromě Honzy celá posádka našeho vozidla (asi dobrej oddíl), Miloš, Paolo, Piero a James. Spoustu volného času po kvalifikaci jsem využil na poskládání eurosportu, zahříváním se venku na sluníčku a zevnitř slivovicí. Dokonce se nám ji podařilo nalít i do Boba a Piera. Vlastní závod jsem začal dobře. Po první jízdě na fialové dráze jsem byl druhý. Ale hned v další jízdě se začala projevovat horší charakteristika mého motoru. Trefovat ostré zatáčky na krajní dráze bylo v závodním režimu složitější než v tréninku. Koho se mi ale podařilo trefit byl Piero. Teda spíše on trefil po vypadnutí mě. Bohužel tak nešťastně, že ta část karoserie co byla původně od motoru k vodítku, tak byla kolmo k podvozku a co bylo za motorem, tak bylo namotáno do převodu a mezi osou a motorem. Nicméně jsem se v závodu pohyboval mezi třetím a šestým místem. Bohužel třetí jízdu od konce se mi auto zastavilo. Výhodu bylo, že se tak rozhodlo na rovince přímo přede mnou. Doplatil jsem na začátečnickou chybu, kdy jsem jel poprvé s hliníkovým čelem a potkal se mi šunt s domečkem. V rámci tréninku na eurosporty jsem si vyměnil motor a nastoupil do poslední jízdy. To co následovalo bylo úplně bombastické. Motor jel krásně od spodu, na rovinkách byl dostatečně rychlý a auto sedělo jako přilepené. Výsledkem byl druhý nejrychlejší čas v závodu, jen 0,016 za Paolem Trigiliem. Sice nejhorší výsledek celého víkendu ale určitě nejlepší svezení. Alespoň jsem nasbíral pro příště nějaká data. Velké poděkování musím poslat Jirkovi Míčkovi, který mi během závodu plechovek i dvanáctek dělal servis.
Po závodu jsme ještě chvíli zůstali na dráze a pak jsme se jeli hodit na hotel do svátečního. Čekal nás totiž zlatý hřeb víkendu, společná párty v Ristorante Barbados. Naše početná česká výprava přijela poslední a nic nenasvědčovalo, že by jsme se do již zaplněné restaurace vlezli. Nicméně se místo našlo. Já s Tondou jsem skončili u lotyšsko, ukrajinského, finského stolu. Měl jsem tak možnost oprášit nejen mou špatnou angličtinu ale take prohodit několik frází v ruštině, které mi za deset let poctivého snažení utkvěly v hlavě. Brzo po našem příchodu začali roznášet na fošnách parmskou šunku a nějaký nářez. K tomu bylo dostatek pečiva, vína nebo vody. Objednat se dalo i pivo. Když se deska vyprázdnila, tak donesli další. V okamžiku, kdy už jsem funěl, tak přinesli obrovské flákoty masa. Buď to byl toskánský T-bone steak nebo Portehouse steak. Nicméně ať to bylo co to bylo, bylo to výborné. Celá ta párty stála třicet éček na osobu. Po párty jsme se přesunuli na hotel, kde jsme ještě stihli tradiční pivo a poprvé snad za celý pobyt jsme měli i všichni stejné pivo.
Ráno na snídani přišla změna. Nejen že jídla nepřibylo ale zmizely i některé jídelní stoly. To ale celkem nikomu nevadilo. Po předešlém večeru jídlo nikdo nevyhledával. Jen jsme si dali kafe a čaj, zaplatili a nadobro vypadli.
Dráha se otevírala a trénink začínal ještě dříve než v sobotu. Já jsem se držel příkazu, že s ostrým motor nemůžu osáňkovat hned v tréninku. Takže jsem si s novým autem objel jen pár kol na vnitřní dráze a to jen na půl plynu. Pak jsem si jen zajel na tréninkovém autě kolečka. Kvalifikaci jsem jel zase ke konci. Nějakým, mně neznámým způsobem jsem zajel pátý čas. Do A finále postoupil kromě mě také Tonda, Honza, Miloš, Jirka Míček, Paolo, Piero a James. Ten musel ale dříve odjet na letadlo a tak nakonec s námi jel i Jirka Karlík. Takže mě čekal závod v kategorii, kterou jsem nikdy nekočíroval, ve společnosti tří mistrů světa. Jak se blížila naše skupina, tak se zvyšovala moje nervozita. Naštěstí se mi to podařilo rozchodit. Na start jsem nastupoval s tím, že si v prvním segmentu musím především přenastavit ovladač, trochu se seznámit s autem a hlavně moc neškodit. To se mi celkem dařilo. V závodě jsem se pohyboval kolem pátého, šestého místa ale upadlý motor mě posunul na konečné desáté místo. Skvěle jel Miloš, který se pohyboval na druhém místě ale srážka s Honzou a zničený převod v posledním segmentu ho posunul mimo stupně vítězů. Kategorii vyhrál Tonda a celkem nás bylo šest Čechů v první desítce.
Chvíli po ukončení závodu proběhlo vyhlášení vítězů. Celkovým vítězem se stal Tonda Vojtík. Po vyhlášení jsme si udělali společné česko-rakouské foto, pobalili jsme se a vyrazili na zpáteční cestu.
Já jsem využil přítomnosti Jirky Míčka a změnil jsem na zpáteční cestu vozidlo. Místo na Prahu jsem vyrazil na Zlín. První část cesty kočíroval Thomas. Od dráhy jsme odjížděli po šesté a na jeden zátah dojeli až do Gratzu. Po půlnoci jsme si tak pochutnávali na teplé večeři u Thomase doma. Pak řídil Jirka, který mě vyložil v Přerově, kde si mě vyzvedla má lepší polovička.
Sice jsem celý následující týden po obědě usínal ale závodění v Itálii určitě stálo zato. Monster je úžasná dráha a pokud se naskytne příležitost, tak mě tam příští rok uvidí zase.
JTC