Po několika letech jsem opět vyrazil na závody do Italie do Ponticelli mezi Florencií a Pisou. Přihlášených bylo cca 65 lidí do všech kategorii (PR24, ESG12 a ES24). To slibovalo slušnou porci zábavy, hlavně když se jelo na úplně nové dráze, postavené pro mistrovství světa 2024. Z České republiky se chystalo 18 závodníků plus dva členové doprovodu. Nakonec každou kategorii jelo kolem 55 účastníků v 7 skupinách. Takže závodění od rána do pozdního večera.
Jako obvykle se vyráželo ve středu večer s jízdou přes celou noc. Celkem jsme se přepravovali pěti vozy. Já s Dorkou jsme měli sraz s Frankiem v Újezdu u Brna, kde jsme zanechali jeho služebáka a kopli u Jardy kávičku na cestu. Pak jsme vyrazili polykat kilometry. Z Újezdu už nám jich zbývalo něco kolem tisíce. Cesta super, Rakousko na cestách totálně prázdné a tak jsem to potáhl až do Itálie. Zbytek si moc nevybavuji, páč jsem vzadu klimbal a Frankie nás dotáhl až na dráhu. Tam jsme dorazili jako úplně první a tak jsme si vychutnávali sluníčko, které jsme viděli po několika dnech špatněho počasí v ČR včetně cesty. Za půl hodiny dorazil Paulo Nicollai a otevřel nám dráhu. Ještě, že jsme nejel na Hondu do Budějovic. Italům se zdál starý Monster malý a tak novou dráhu ještě o něco více natáhli (52m). Dokonce tak, že se jim skoro nevlezla do prostoru a museli uřezat jeden stůl v depu. V poledne jsme začali trénovat plechovky a hned bylo jasné, že to nebude nic složitého. Část dráhy stejná jako starý Monster zbytek zase Luštěnice. Jen tam vlastně není křížení a je to ovál. Takže červená dráha je nejdelší a černá nejkratší. Odpoledne jsme dali trénink dvanáctek a eurosportů a pak ještě na závěr tři hodiny plechovek. Odpoledne zajel Honza s Dorkou převzít ubytování, které jsme měli deset minut od dráhy. Po špatných zkušenostech s místním hotelem jsme si zamluvili celý dům, kde byly čtyři apartmány a hlavně venkovní bazén s vířivkou. Na dráze jsme vydrželi někteří až do půlnoci. Po příjezdu na ubytování už někteří byli vybublinkovaní z venku i zevnitř a je třeba vždy rozebrat zážitky a tak i když unaveni z celonoční cesty a celého dne na dráze, spát se rozhodně nešlo. Druhý den Dorka celému domu nachystala snídani a vyrazili jsme opět polykat hodiny na dráze. Kvalifikaci plechovek vyhrály mladé pušky a až pak byli zkušení mazáci. Ja jsem dokonce pojel všechny tři naše mimozemšťany. V závodu už se projevilo více mezinárodních zkušeností a kategorie dopadla vice méně dle očekávání. Na červené se nedá vyhrávat a černá, přesto, že je nejkratší, tak je nejpomalejší. Všechny kvalifikace dopadly více méně stejně. Ve skupině A a B byli tři Italové, Domynikas a zbytek účastníci našeho zájezdu. Přes den jsme s Dorkou a Frankiem využili hodně skupin a dlouhou pauzu k otestování bazénu a vířivky. K tomu jsme si otevřelí Prosecco a Dorka nám nachystala italské šunky a sýry. Takže se nám ani nechtělo vracet na dráhu. Po závodu měly probíhat tréninky dvanáckových sportů ale nebylo co trénovat. Jestli plechovka jezdila skoro všude naplno, tak dvanáctka tím tuplem. Takže jsme se přesunuli k vířivce. Postupně jsme se v ní "vymočili" skoro všichni. Moc vody v ní nezůstalo. Pokračování bylo na apartmánu a jelikož mne přemohla únava, tak zbytek příběhu znám jen z vyprávění. Někteří ještě ráno nebyli ve své kůži. A hlavně si nepořizujte ledničku, která vás nechce pustit dovnitř, pokud jste ji právě zavřeli. Po zkušenostech z domova Jarda ledničku raději nezavíral aby stíhala jeho frekvenci nalívání prosecca.
Nejen dvanáctkové eurosporty byly o motoru. Můj celkem rychle umřel a tak jsem si jen vychutnával jízdu skoro naplno po celé délce dráhy. Závod vyhrál opět Dominikas před Láďou a Jardou. Během závodu jsme opět zavítali do vířivky s patřičným občerstvením. Těžce jsme pak hledali schopného řidiče, který nás dopraví zpátky na dráhu. Po konci závodu dvanáctek se dráha umyla a jelikož se nikomu nechtěla zajíždět, tak jsme jeli na náš domeček. Zase jsme večer rozebrali právě ukončený závod. Ale už jen pianko. Domácí nám připomenul využití vířivky jen do půl osmé a hlavně další den nás čekal závěrečný závod a návrat domů. V neděli ráno naposledy luxusní snídaně v podání Dorky a odjezd na dráhu. Jízda s velkým sportem na tak rychlé dráze je úžasné svezení . V kvalifikaci nám odskočili Jarda, Dominikas a Láďa. Překvapením byla neúčast Italů ve skupině A. Zbytek dne se většina snažila dospat předcházející dny. Takže všechny pohovky byly permanentně obsazeny. I já jsem závod nesledoval a probral jsem se až na skupinu B, kde jsem lepíkoval Jirku.
Za zmínku stojí účast bezuhlíkových motorů v tomto závodu. ISRA využití motorů již povolila a tak se objevily i v tomto zde v množství deset až patnáct kusů. Ze sledování příspěvků na FB jsem nabyl dojmu, že už nás tyto motory zle potrápí. Hlavně při nedostatku kvalitních uhlíků. Už při sledování tréninků bylo jasné, že tomu tak nebude. Většina takto vybavených aut nedokázala slušně projet nejostřejší zatáčky na vnitřních dráhách. Auta moc nebrzdí, takže před zatáčkou musi zabrzdit včas, zatáčku projet jen setrvačností a až za zatáčkou akcelerovat. O nějakém projíždění pod plynem nemůže být řeč. Pokud se jezdec netrefí, tak se auto díky nepřítomnosti brzdné síly vydá napříč drahou do mantinelu a často se ještě odrazí zpět. Že se při tom většinou potká s jiným autem je častý jev. Potkal jsem po jedné odjeté skupině Mikhaila Dolina rudého vzteky, bezuhlíkové motory ve skupině nikdy více. Asi se s nimi seznámil blíže.
Já jsem startoval ve skupině A, Celý závod jsem se držel kolem třetího místa ale finišoval jsem na černé. Jak jsem psal již dříve, je nejpomalejší. Dobře na ni zajeli jen Láďa a Jarda. Všichni ostatní na ni ztráceli. I já. Takže jsem v poslední jízdě spadl z třetího místa na osmé. Ale i v případě, že bych nepadal, na pořadí by to nic nezměnilo a pozici bych neudržel. Závod byl vyrovnaný, pět lidí v jednom kole. Jen Láďa s Jardou si jeli svoji ligu. Závod skončil až večer, následovalo vyhlášení, balení a odjezd domů. Nevím kolik přesně bylo ale odjížděli jsme dost pozdě. Cestou jsme díky únavě do řízení zapojili i Dorku. Italske i rakouské dálnice úplně bez problémů a ráno kolem půl osmé jsme přibrzdili v Ujezdu. Pak teprve nastalo dopravni peklo. Ujedeme 1000km bez zdržení a po 20km hned zácpa při výjezdu na dálnici. Dále pak úsek Vyškov Olomouc celý červený. Ještě, že už máme skoro po padesáti letech skoro dostavěnou dálnici a tak trasa přes Přerov je vhodnou alternativou. Doma jsem nestačil ani vybalit auto a už telefon z práce, že na dvoře stojí kamion a sekretářka je tam sama. Takže poslední fotky ve fotogalerii jsou z pracovního procesu nás zoufalců, kteří dávají přednost práci před kvalitním spánkem.
Jelikož se v Itálii pojede mistrovství světa příští rok na této dráze, tak se výlet bude jistě několikrát opakovat.